Příběhy starostů

03.01.2022

Na konci roku 2021 jsem byl SMO požádán příspěvek do knihy "Příběhy starostů", kterou svaz vydal.

NECHCI BÝT JEN "DALŠÍM" STAROSTOU, KTERÝ TO NĚJAK PŘES VOLEBNÍ OBDOBÍ DOKLEPE

Vystudoval jsem Univerzitu Palackého v Olomouci a Policejní akademii v Praze a dlouhá léta pracoval u Policie ČR a v bankovním sektoru. Ve funkci starosty jsem již druhé volební období. Jsem členem Klubu filatelistů, zajímám se a podporuji střední školu pro žáky s kombinovaným postižením a poruchou autistického centra v Olomouci. Věnuji se chovu psů a koček. Jsem svobodný, byť zadaný, což ve funkci starosty vidím a cítím jako obrovské plus.

Svou práci dělám rád už sedmým rokem. Po skončení prvního volebního období jsem sice hodně zvažoval, zda do toho jít dál. Ale neodchází se od rozdělané práce, na tož od té, kde vidíte nejen výsledky, ale stále nové a reálné výzvy. Teď je to opět rok před volbami stejné. Ono je totiž stále co dokončovat a co dál posouvat.

Práce starosty je zajímavá, inspirující, a především přináší zkušenost, uspokojení a radost, když se něco podaří "dotáhnout" do konce. Na druhé straně je státem opomíjená a občany přijímána jako samozřejmost. Pravděpodobně se nebudu svým příběhem hodit mezi nadšené, usměvavé starosty a jejich očekávané inspirující příběhy. Nejsem zatrpklým, ale naopak se svou pozitivitou nehodím do rybníka českého negativismu. Bohužel mám zkušenost, že stát i obce si za poslední léta vychovali společnost, která jen čeká, co od nich dostane zadarmo na nataženou ruku. Společnost, která je věčně věků nespokojená. To neustálé "brblání" mne mrzí. Na druhou stranu je ona tak trochu "blbá" nálada pro mne hnacím palivem, přestat být onou ovcí v davu a neustále zkoušet přesvědčovat své okolí, že v pozitivním pohledu a očekávání je smysl života.

Přející lidé jsou přeci šťastnější

Nedávno jsem četl malé zamyšlení nad Vánoci od velmi uznávaného, mladého a pokrokového duchovního. "O prvních Vánocích, při narození Ježíše, zvěstovali andělé tuto novinu nejprve prostým pastýřům. Vybídli je, aby se vydali navštívit novorozené děťátko. Stalo se však, že si tuto jedinečnou událost nechtěla nechat ujít ani zvířátka, a tak šla spolu s pastýři. Bylo to opravdu pestré procesí: ovce s jehňaty, husy a býci, osli a prasata, slepice a kohouti. Tak se dostali k jeskyni. To, co uviděli, je úplně okouzlilo. Byli nadšeni, když spatřili malé Děťátko - Ježíše, Spasitele. Byl to velký zážitek nejen pro pastýře, ale i pro zvířátka, která dávala najevo radost nejrozmanitějšími zvuky, jakých jen byla schopna. Když jeskyni opustili, povídali si o všech těch pěkných věcech, které tam viděli. Oslík vesele hýkal: "Ó, jak jsem byl u vytržení, když jsem u toho malého Děťátka stál!" Ovce, býci i slepice mu plni radosti přizvukovali - všichni byli šťastni. Bylo tu ale jedno malé prasátko, které necítilo vůbec nic podobného. Všechna zvířátka pronesla nějaký nadšený komentář, ale prasátko nespokojeně chrochtalo: "Co z toho děláte takové haló? V té jeskyni jsem nevidělo nic jiného než bláto, slámu a hnůj." Jeho zvířecí přátelé mu odpověděli: "Jasně, že jsi nic nevidělo. Vždyť jsi nezdvihlo hlavu a rypáčkem si se jen rýpalo v blátě. Hledáš a vidíš jen hnůj. Mělo jsi hledat Dítě!"

Mnohdy jsme (mluvím tím i o sobě) jako ono prasátko z vánočního příběhu: hledáme okolo sebe jen bláto. Možná je pohodlnější být dlouhodobě nespokojený a naštvaný, mít možnost nadávat, bez sebemenší snahy o pochopení a hledání pravdy a vidět zdroj svých potíží v druhých. Asi je to jakási obrana před sebou samými, před svou vnitřní nespokojeností či okolím. Poslední dobou se čím dál častěji zamýšlím nad tím, proč se lidé tak rádi babrají v čemkoli negativním. Je opravdu natolik zajímavé a pro mnohé přitažlivé číst si denně o katastrofách, nemocech, planě kritizovat, sledovat neštěstí druhých?

Bohužel některým lidem dělá dobře pohled na ono bláto, aby si potvrdili, že jsou lepší. Tento pocit má však velmi krátkodobý efekt, po kterém přichází zase stav průměrnosti. Skutečně šťastnější jsou ti, kteří jsou přející a zajímají je úspěchy druhých, používají spíše pozitivní slova a výrazy, nemají zapotřebí pomlouvat a kritizovat, ale sami se zajímají, pomohou a přiloží ruku k dílu. Nicméně i negativní myšlení může mít své opodstatnění a někam nás směřovat, protože kdybychom negativní pocity neměli, neměli bychom ani motivaci něco změnit k lepšímu. Ale zkusme vidět onu sklenici tzv. poloplnou a nikoli poloprázdnou a naučme se být k našemu životu většími optimisty. Nakolik je náš život infikován jedy současnosti závisí hodně na tom, v jaké míře se cítíme být milováni a kolik lásky je v životě každého z nás.

Mým životním mottem, které reflektuje i mou nynější práci ve funkci starosty jsou slova Steva Jobse: "Není důležité být jednou nejbohatším člověkem na hřbitově. Ale jít večer spát a říci si: to, co jsem dnes udělal, bylo úžasné a mělo smysl. To důležité je."